Situace na frontě

S příchodem ustupujících německých vojsk armádní skupiny Mitte polního maršála Schörnera z Polska a Slovenska a části armádní skupiny jih Ostmark ustupující z Rakouska na Jižní Moravu se okres Vsetín ocitl v operačním prostoru 1. německé Panzerarmee gen. Rudolfa Kocha. Část německých sil se soustředila v počtu dvou divizí ve Velkých Karlovicích. V prostoru katastru Velkých a Malých Karlovic byly rozmístěny dvě pěší divize 320. Volks-Grenadier a oslabená 16. pěší maďarská divize s dělostřeleckým plukem a protitankovovu rotou a podpůrnými jednotkami. Jejich tabulkové počty již byly zeslabeny. Hřeben Javorníků střežila také oslabená 15. infaterie divizion – generál plukovníka Rodta Eberhardta a také další divize a podpůrné jednotky. Němci se dobře opevnili na hřebenu Javorníků, kde očekávali příchod Rudé armády. Na Vsetínsko mířily jednotky 18. armády generálplukovníka Antona Josifoviče Gastiloviče, která bojovala v sestavě 4. ukrajinského frontu pod velením armádního generála Andreje Ivanoviče Jerjomenka. Vzhledem k obtížnému terénu na Slovensku postupovaly jednotky 4. Ukrajinského frontu pomaleji, než 2. ukrajinský front, který v první polovině dubna pronikl na jižní Moravu (26. dubna dobyl Brno a 2. května Zlín). Vsetín a celá východní Morava tvořily díky obtížně prostupnému terény výběžek německých sil do fronty rudé armády.

V rámci 18. armády generálporučíka A. I. Gastiloviče bojovaly také 1., 3. a 4. brigáda 1. československého armádního sboru v SSSR pod velením generála Karla Klapálka. Dne 1. května dosáhly tyto tři československé brigády levého břehu Váhu od Hričova až k Povážské Bystrici. Jejich další postup byl dán ve směru Javorníky – Vsetín – Holešov – Prostějov.

Karel Klapálek (medailon)

(26. května 1893, Nové Město nad Metují – 18. listopadu 1984, Praha)

Po vypuknutí první světové války v roce 1915 narukoval k osmému pluku, s nímž odjel do Haliče na ruskou frontu. 23. 9. 1915 byl u Lucku zajat Rusy. Prošel většinou bojů Československých legií v Rusku a nakonec zde onemocněl tuberkulózou. Do vlasti se vrátil až roku 1920. V Československé republice pokračoval ve vojenské službě jako důstojník z povolání a pomáhal budovat armádu nově vzniklého státu. Po vzniku protektorátu vedl českobudějovickou pobočku Obrany národa, po jejímž rozbití v květnu 1940 uprchl do zahraničí. Bojoval v řadách britských vojsk v Africe (mimo jiné jako velitel v hodnosti podplukovníka při obraně Tobruku). Pod jeho velením, kdy padlo mnoho českých vojáků, se podařilo Tobruk ubránit. Po skončení bojů v severní Africe odchází Klapálek do Anglie, kde působil u československé pěší brigády. Následně se dobrovolně přihlásil v roce 1944 k československé jednotce působící v tehdejším SSSR. Účastnil se s 1. čs. armádním sborem karpatsko-dukelské operace. Působil ve funkci velitele 3. brigády, v dubnu 1945 byl pak jmenován velitelem celého 1. československého armádního sboru v SSSR. 1945–1950 vojenský velitel v Praze, poté jako politicky nespolehlivý propuštěn z armády, odsouzen ve vykonstruovaném procesu a vězněn.

Partyzánské skupiny

Skupina Josefa Sousedíka

Sousedíkova skupina zintenzivnila svoji činnost během roku 1944, kdy na Moravě došlo k nárůstu protinacistického odboje. Skupina mělaa hodně členů a detailně plánovala provést povstání na celém Valašsku. Měla vybraných 10 branných čet pro obsazení jednotlivých úseků města Vsetína při povstání. Počítalo se i se zřízením nouzového letiště pro přistávání spojeneckých letadel a naplánovaná byla i místní mobilizace. Avšak na podzim roku 1944 pronikl do Sousedíkovy organizace konfident gestapa František Šmíd, zvaný Malý Franta. Na jeho udání byl 15. prosince 1944 zatčen Josefa Sousedíka gestapem. Ještě téhož dne byl odpoledne v prvním patře budovy okresního úřadu při výslechu zastřelen příslušníkem vsetínského gestapa. Následovalo další zatákání vedoucích členů organizace což znamenalo de facto její likvidaci. Ale část členů gestapu utekla a znovu se zapojila do odboje. Jako velitel zpravodajská sekce četník strážmistr Miroslav Klimek, který sehrál významnou úlohu během povstání.

Pro Vlast

Organizace Pro Vlast se začala tvořit v dubnu 1944 vblízké Hošťálkové z iniciativy místních obyvatel a uprchlých sovětských válečných zajatců Timofeje Makějeva, Trofima Bašmanova, Alexeje Kolibjanina a Michaila Kasumova. V jejím čele stáli Karel Vaněk ze Vsetína (přezdívka Čech-Dunajský), Alois Havlík z Hošťálkové (přezdívka Sokol) a Timofej Makějev. Tato organizace se z počátku zabývala pomocí uprchlým lidem z totálního nasazení či německého zajetí. Časem začínala rozvíjet drobný partyzánský boj proti Němcům, její členové prováděli zpravodajskou činnost ve Zbrojovce Vsetín. Po příchodu partyzánské skupiny Jana Žižky (po nárůstu počtu jejích členů z řad místních obyvatel a válečných uprchlíků se rozrostla na brigádu) ze Slovenska na Moravu v září 1944 s ní navázala skupina Pro Vlast intenzivní kontakt a dala se jí k dispozici vzhledem k ideologické spřízněnosti, kdy se napojila na Stěpanovův oddíl. Partyzánům následně všestranně pomáhala.

Organizace Valentina Gáby

ve Vsetíně vznikla partyzánská skupina kolem Valentina Gáby (krycí jméno Jonáš). Jak uvádí Gába ve své výpovědi z roku 1947, velitelem organizace byl zkušenější Jaroslav Pala. Gába byl jeho zástupce a stal se velitelem části partyzánů, kteří působili ve Vsetíně poté, co se Pála musel po vypálení Jiřičkova mlýna v březnu 1945 ukrýt v horách. Právě přes kolegu ze zaměstnání Jaroslava Palu „Jarda 7“ navázal Gába kontakt s partyzánskou brigádou Jana Žižky. Ta odmítla připojení jeho skupiny k partyzánům na horách a zaúkolovala jej prováděním diverzních akcí ve Vsetíně. Gábova skupina se rozrostla na dvacet členů a během září 1944 až března 1945, podnikla několik přerušení drátů telefonního vedení, přepady osamělých německých hlídek pro účely získání zbraní. Největší akcí skupiny se stal přepad vsetínského tabákového skladu 20. dubna 1945, při kterém bylo získáno kuřivo partyzány.

Valentin Gába „Jonáš“ (madailon)

Valentin Gába se narodil 30. července 1923 v Šumperku. Po maturitě na obchodní akademii v Olomouci roku 1942 byl nuceně nasazen v Berlíně. Odsud měl po dvou měsících prchnout zpět do Olomouce, kde mu přátelé na úřadu práce zajistili místo na Vsetíně v železářském obchodě a ve městě se stal členem lehkoatletického odboru místního sportovního klubu. Spolu s dalšími členy klubu Karlem Dosoudilem, Vlastimilem Fabiánkem, Milošem zelinkou, Bedřichem Petruželkou a Ladislavem Juppou se dohodli v srpnu roku 1944 na vytvoření odbojové skupiny. Její začátky byli velmi skromné, kdy členové měli k dispozici pouze dvě Gábovy pistole se kterými se učili zacházet pod Gábovým dozorem. Na konci války se Gába stal jedním z hlavních organizátorů vsetínského povstání.

Město před povstáním

Město Vsetín mělo pro německou brannou moc význam nejenom jako středisko dodávající zbraně a munici z místní Zbrojovky, ale bylo i důležitým dopravním uzlem v rámci hornaté oblasti východní Moravy. I proto začali z důvodu jeho očekávané obrany na konci ledna vojáci a místní občané pod dozorem Technische Nothilfe budovat ve městě a jeho okolí protitankové zátarasy. Domy v sousedství bariér měly být v případě potřeby zbořeny a změněny na pevnůstky. Pěší jednotky německé posádky postupně opouštěly město a odcházely na frontu směrem k Těšínu. Zůstaly jen oddíly starších vojáků a Volkssturm. Přes město procházely kolony ustupující německé 15. divize, která již patřila k frontovým jednotkám, stahující se na sever a západ. Morálka vojáků měla být značně rozvolněná, kdy vojáci sháněli civilní šaty a v noci sbíhali od jednotek. Úpadek bojového odhodlání se projevoval i nárůstem nevraživosti mezi příslušníky wehrmachtu majících války už dost a příslušníky SS odhodlaných bojovat až do konce.

Kulturní ruch ve Vsetíně postupně během dubna ustal stejně jaké školní výuka. Vlakové spoje jezdily v dubnu už jen po Kojetín a Otrokovice, kdy jízdní řád byl kvůli leteckým útokům značně nepravidelný. Život ve městě umlkal, lidé se připravovali na příchod fronty, kdy si chystali úkryty ve sklepech domů a zakopávali své cennosti. Poslední dny v dubnu a na začátku května obyvatelé stávali fronty před potravinami, aby se zásobili na nadcházející události. Na začátku května kolovaly po městě ilegálně šířené letáky skupinou Pro Vlast, vyzývající lidi aby se připravilo na příchod osvoboditelů.

Průnik Československého armádního sboru na Moravu (prohlédněte si VIDEO)

 

Němci se připravovali na příchod Rudé armády na hřebenu Javorníků, který sám o sobě představoval pro postupující československé jednotky přirozenou překážku. Případný další útok Němci očekávali též v Lyském průsmyku. Vojáci 4. brigády československého armádního sboru pod velením plukovníka Mikuláše Markuse vyrazili 2. května z Půchova směrem na západ, ale nedoputovali až k Lyskému průsmyku, nýbrž odbočili směrem na Lúky-Čertov, nacházející se pod Papájským sedlem, kde byly pozice nepřítele slabší. Navzdory únavě z dlouhého pochodu a nepříznivému počasí se navečer podařilo 7. praporu sedlo dobýt, čímž se brigádě otevřela cesta do údolí Vsetínské Bečvy. Ještě večer zde pronikla průzkumná jednotka a obsadila železniční stanici Bařiny (dnešní Huslenky). Tuto pozici českoslovenští vojáci udrželi, čím přerušili spojení do Velkých Karlovic a narušili tak německou obranu Javorníků . Odříznuté německé jednotky ve Velkých Karlovicích se musely stáhnout přes Soláň do Rožnova, díky tomu se nemohly podílet na případné obraně Vsetína. Následující den došlo k rozvrácení obrany Javorníků a na Moravu pronikly i zbylé československé síly. V noci ze 3. na 4. května se vojáci 4. brigády přiblížili k Ústí, ale nedokázali zabránit destrukci tamního mostu, k němuž došlo v ranních hodinách 4. května, což částečně zpomalilo jejich útok na Vsetín.

 

Povstání 4. 5. 1945

Organizaci povstání a velení měli na starosti Valentin Gába, Karel Vaňek za Pro Vlast, strážmistr Miroslav Klimek a profesor Josef Sláma, který řídil místní studenty. Hlavní zainteresovaní z obou partyzánských skupin se sešli v noci na 4. května na schůzce u stolaře Rudolfa Kleina, člena Pro Vlast, v ulici na Hlásence. Zúčastnění se rozhodli, že ráno jednotlivé skupiny odbojářů vstoupí se zbytky německých jednotek do otevřeného boje, naruší jejich obranu a připraví tak město pro příchod našich jednotek.

Ráno 4. května za svítání zaujal asi 150 členný německý oddíl s 2–4 děly bojové postavení na okraji městské části Ohrada. Předsunuté hlídky se zakopaly na svazích směrem k Lysé hoře, německý štáb se usídlil v ulici Pod Pecníkem (v místě dnešní světelné křižovatky). Kolem sedmé začalo po městě přibývat chodců z řad obyvatel a někteří z nich šířili letáky vydané v noci odbojáři. Asi o půl osmé se začaly Vsetínem ozývat výstřely, tehdy povstalci začali přepadat a odzbrojovat malé skupiny německých vojáků. Byly to první akce povstání, které bylo zahájeno dle domluvy v 8 hodin zvukem sirény.

Povstalci z Gábovy skupiny vnikli do Sokolovny, kde se jim část vojáků vzdala a část uprchla směrem k Bečvě. V hostinci U Marečků se němečtí vojáci postavili povstalcům na houževnatý odpor. Po osmé hodině probíhaly přestřelky po celém městě. Povstalci zajistili palebnými postaveními oba mosty, intenzita bojů narůstala. Německému oddílu s děly se před polednem podařilo vyčistit od povstalců Horní město a Sychrov a Palackého ulici, čímž uvolnili cestu směrem na Valašské Meziříčí. Dolní město drželi až do poledne povstalci a zamezovali průchodu nepřítele přes něj, jen na menších úsecích (U Marečků, Panská zahrada) se nadále bránili němečtí vojáci.

Německé velitelství přivolávalo pomoc z okolí. Zároveň nechalo zajmout rukojmí z části města Ohrada, Luh a Smetanovy ulice. V rozhlase na jeho příkaz vyhlásili, že pokud se povstalci nestáhnou, budou rukojmí popravení. Střelba poté začala částečně utichat a před polednem dorazili německé posily z Rokytnice, další pomoc přišla Němcům od Jablůnky, jednalo se o příslušníky SS.  Ti pronikali do jednotlivých domů a vyváděli z nich muže i ženy jako rukojmí. Celkem jich nakonec ve stodolách Pod Pecníkem Němci shromáždili kolem 140. Naštěstí zde zasáhl poručík četnictva Arnošt Bartoš, který přesvědčoval Němce, že povstání mají na svědomí partyzáni z hor a ne obyvatelé města. Velitelé tedy rozhodli popravu odložit o hodinu, aby si Bartošovo tvrzení ověřili, což rukojmím zachránilo život.

Povstalci z Horního města tvoření převážně četníky ustoupili na Jabloňovou. Po poledni tak střelba ve městě utichla. Po příchodu německých posil byli povstalci nuceni opustit své pozice na Dolním městě. Část se jich schovala v úkrytech v domech, většina včetně Valentina Gáby se stáhla na kopec Žamboška, který byl předem určený za shromaždiště pro případ ústupu. Gába odtud vyslal spojky Jiřího Palu a Miroslava Čempelu s žádostí o pomoc československým jednotkám. Ti k našim jednotkám dorazili a velitelé 4. brigády se na základě jejich informací rozhodli urychleně provést útok.

Osvobození Vsetína (prohlédněte si VIDEO)

 

Od jihovýchodu se ke Vsetínu přibližovaly jednotky 4. brigády. Automatčíci 9. pěšího praporu vyrazili z Janové a pod vedením partyzánů obchvatem zdolali německé pozice na Lysé hoře u Žebračky a zatlačili odsud Němce směrem k Ohradě. Z Lysé pronikla tato jednotka přes údolí na svah Dílů. Od Ústí převáděly povstalecké spojky lesem 7. úderný prapor na kopec Bečevná. Hlavní německé síly začaly vzhledem k rostoucímu tlaku československých jednotek, opouštět pozice Pod Pecníkem, znamení k ústupu dali vystřelením modré a zelené rakety. Přes Horní město se stahovali směrem k Jablůnce, kryti živím štítem rukojmích. Němečtí vojáci se stáhli do Bobrk, kde měli své shromaždiště. Odtud plánovali odstřelovat město děly. Ale předběhlo je československé dělostřelectvo, které se po rychlém útoku na Vsetín shromáždilo v prostoru Lázek a Němce u Bobrk dostalo na mušku. Ti se po dopadu prvních střel rozprchli a ponechali rukojmí zamčené ve sklepě, odkud je osvobodili naši vojáci.

V 16 hodin zahájily útok na město oddíly československé brigády. Muži ze 7. úderného praporu obsadili bez boje Rokytnici a následně postupovali přes nádraží do centra Dolního města. Zde likvidovali poslední ohniska německého odporu u gymnázia, u nemocnice, v Panské zahradě a na Ohradě. Už v 16:30 obsadili most a k němu přilehlé ulice Pod Zakopaniců a Palackého. Přibližně v této chvíli zahájil svůj útok na Horní město i 9. pěší prapor, zde se nesetkal s větším odporem, jelikož Němci se odsud nedlouho předtím stáhli. Město bylo osvobozeno a postupně do něj přijížděli další vojáci z 4. a 1. československé brigády. Ve všeobecné radosti z osvobození města se v ulicích začali objevovat civilisté s československými vlajkami a vojákům se od nich dostalo velmi srdečného přivítání, dívky je častovali květinami a jídlem muži láhvemi alkoholu či cigaretami. Ve městě se rozezněly na počest osvobození zvony. Vojáci, ač byli přivítáním dojati, se ve Vsetíně nemohli dlouho zdržovat, jelikož museli pronásledovat ustupující německé jednotky.

 

Mikuláš Markus (medailon)

Mikuláš Markus se narodil 27. 06. 1897 ve vesnici Málinec na středním Slovensku. Ve svých 18 letech nastoupil na základní vojenskou službu, absolvoval školu důstojníků v záloze, po maturitě odešel bojovat na frontu první světové války v rámci Uherské armády. Po skončení války  plánoval Markus studovat na Vysoké škole lesnické. Jelikož se mu ale nedostávalo financí, stal se vojákem z povolaní v československé armádě. Po vzniku Slovenského státu zůstal v jeho armádě a bojoval v rámci ní na východní frontě. Dosáhl hodnosti plukovníka a převzal velení nad 1. divizí. S ní se přesunul na jaře roku 1944 na východní Slovensko. Byl v kontaktu s podplukovníkem Janem Golianem a podílel se na přípravách Slovenského národního povstání. Do něj se aktivně zapojil a velel svoji divizi v boji proti Němcům na východním Slovensku. Po porážce SNP vedl boj v horách. Následně Markuse 26. 3. 1945 přijali do Československého armádního sboru působícího v rámci Rudé armády, zde se stal velitelem 4. československé brigády vytvořené ze slovenských odvedenců. S brigádou se zúčastnil bojů proti Němcům na západním Slovensku. Dne 4. května 4, brigáda v odpoledních hodinách osvobodila Vsetín. Zde se plukovníku Markusovi i jeho vojákům dostalo srdečného přivítání. Po skončení druhé světové války byl Markus povýšen na brigádního generála. Poté převzal velení VII. zboru v Trenčíne, kde dosáhl hodnosti divizního generála. Po únoru roce 1948 vstoupil do Komunistické strany, ale následně byl stejně penzionovaný a začal pracovat jako plánovač lesního závodu v Liptovském Mikuláši. Generál Mikuláš Markus zemřel 31. 01. 1967 v Ružomberku.