V pátek 15. března poctil valašskomeziříčské muzeum návštěvou docent kapadocké univerzity, dr. Ahmet Uysal (na hlavním snímku vlevo). Jeho zájem o návštěvu našeho města byl motivován skutečností, že za 1. světové války se z Valašského Meziříčí a tehdy ještě sousedního městečka Krásno, stala lazaretní města. S historičkou muzea Ivanou Spitzer Ostřanskou navštívili bývalé krásenské nádraží, budovy gymnázia a školy pro sluchově postižené, jakož i prostor bývalého tureckého hřbitova a současného tureckého hřbitova na městském hřbitově.

Díky železničnímu spojení s východní, haličskou frontou byly budovy Zemského ústavu pro hluchoněmé, chlapeckého gymnázia, obecné a měšťanské školy, sokolovny, bývalé ženské trestnice a kolej salvatoriánů, v Krásně pak zámek hraběte Seilerna (zámek Kinských) a budovy obecné a měšťanské školy zabrány pro potřeby zřízení lazaretů.

Jako první byl pro tyto potřeby zabrán Zemský ústav pro hluchoněmé, kam byli zprvu umísťováni vojáci s úplavicí, když byly pro potřeby vojenských lazaretů upraveny i další budovy ve městě, v Zemském ústavu se dále léčili jen vojáci vyžadující ortopedické či chirurgické ošetření.

Ve Valašském Meziříčí se za 1. světové války léčilo i přes 800 Turků. Šlo o zraněné na rakousko-ruském bojišti u Haliče od října 1916 do srpna 1917 a ve Valašském Meziříčí se léčili v budově gymnázia, kde pro jejich potřeby byla zřízena i modlitebna. 205 raněných Turků za války v Meziříčí i zemřelo a jsou zde pohřbeni. Turecký hřbitov se původně nacházel naproti hřbitova římskokatolického v dnešní Králově ulici, na místě zrušeného trestaneckého hřbitova, kam byly dříve pochovávány vězenkyně ze zdejší trestnice. Dvě řady tureckých hrobů po pravé straně od vchodu při západní zdi hřbitova byly označeny kamenným náhrobkem, na němž bylo arabským písmem uvedeno jméno, datum narození, hodnost a útvar zemřelého, u něhož sloužil, tyto prosté náhrobky obložené drnem korunovala kovová hvězda s půlměsícem. V roce 1953 bylo rozhodnuto, že budou ostatky tureckých vojáků přesunuty na centrální městské pohřebiště do společného hrobu.

Přítomnost tureckých vojáků působila ve městě velké pozdvižení především pro rozdílnou mentalitu i náboženské zvyklosti. Vzpomínku na jednoho Turka zvěčnil i akad. sochař Leopold Christ, který ve své kronice píše: „Za první světové války v roce 1914–18 v ústavu pro hluchoněmé a i v gymnasiu, kde byly v době války vojenské nemocnice, léčili mimo jiné raněné vojáky i Turci. Nosili ošklivé, zmačkané, šedohnědé uniformy, s podivně skládanými špičatými čepicemi. Byli věčně hladoví a chodili s ostatními vojáky po Meziříčí a Krásně žebrat. Ovšem aby to hlídky neviděly. To by byli zavřeni. K nám se naučil chodit docela pravidelně jeden Turek na obědy.  Když přišel, tak se v síni před dveřmi vyzul a bos vešel dovnitř. Čepici ovšem nechal na hlavě. Tak to u nich bylo zvykem. Pozdravil po turecku: „Salem alejkum“. Ruku si dal dlaní na čelo a hluboce, hluboce se uklonil. Pak si docela klidně přivedl v kuchyni ke stolu a čekal, až mu maminka podala oběd. Byl to chlap jak hora – „sprášil“ toho dost. Maminka dala vždy. Byli to ubožáci. Byl to nějaký velký dobrák a měl asi rád děti. Mne si moc oblíbil a stále mi něco povídal. Vykládal, škaredil se, smál, gestikuloval a já to pravděpodobně opakoval po něm. Nerozuměl jsem vůbec, co vykládá. Smál jsem se jeho snaze mě pobavit. Tolik mě hladil po vlasech, po tvářích. Já myslím, že měl doma taky takového kluka a při mně vzpomínal na ty, co měl rád a musel opustit. Měli v Meziříčí i svého kněze „Imána“. Potom je odvezli. Nevím kam. Ale mnoho jich je pochováno, co zde zemřeli, na trestaneckém hřbitově poblíž hřbitova meziříčského. Dnes už hřbitovů v těch končinách není. Jen tam kosti padlých chudáků odpočívají a tlí.“